V
návaznosti na předchozí VI. díl Sporných přestupkových
judikátů NSS pokračuji druhou dvojí diskutabilních rozsudků.
První rozhodnutí (sub 15.) se týká situace, kdy je správní
orgán nucen soudem znovu rozhodnout o pořádkovém deliktu
účastníka řízení, i kdyby už pořádkovou pokutu znovu uložit
nechtěl. Druhý rozsudek (sub 16.) se zabývá mj. otázkou, zda
ublížení na cti může být trvajícím přestupkem.
15.
Nucení k rozhodnutí o pořádkovém deliktu – rozsudek NSS ze dne
24.1.2013, č.j. 6
Ans 13/2012 – 36:
V
dané věci správní orgán prvního stupně uložil účastnici
řízení o dopravním přestupku pořádkovou pokutu dle § 62 odst.
2 s.ř. za hrubě urážlivé podání, odvolací správní orgán
toto rozhodnutí potvrdil, krajský soud je však zrušil (proti
tomuto rozsudku podal žalovaný kasační stížnost, o níž k datu
projednávání níže uvedené věci nebylo ještě rozhodnuto).
Následně účastnice podala žalobu na nečinnost a domáhala se
vydání rozhodnutí v „řízení“ o uložení pořádkové
pokuty, které krajský soud vyhověl, když uložil správnímu
orgánu v řízení o uložení pořádkové pokuty povinnost
rozhodnout. Žalovaný správní orgán podal podrobně odůvodněnou
kasační stížnost (viz cit. rozsudek), v níž mj. poukazoval na
to, že stran pořádkové pokuty (po jejím zrušení) žádné
řízení neběží a není tedy o čem rozhodovat. NSS kasační
stížnosti nevyhověl a ztotožnil se s krajským soudem.
NSS
většinu prostoru věnoval zdůvodňování nutnosti rozhodnout v
intencích rozsudku krajského soudu i v případě pozdějších
odlišných rozhodnutí NSS (a případných problémů vyplývajících
z vršení protichůdných rozhodnutí správního orgánu).
Argumentaci týkající se nelogičnosti povinnosti znovu rozhodnout
o pořádkové pokutě se naopak nevěnoval vůbec, a pouze odkázal
na údajně výstižné a vyčerpávající odůvodnění rozsudku
krajského soudu. NSS zcela opominul, že rozhodnutí krajského
soudu je nesprávné a rozporné s charakterem rozhodnutí o uložení
pořádkové pokuty.
Je
třeba upozornit, že uložení pořádkové pokuty je prvním úkonem
správního orgánu, jde-li o postih pořádkového deliktu, jímž
se „řízení“ i končí (není-li podáno odvolání). O uložení
pořádkové pokuty se nevede žádné zvláštní (k „hlavnímu“
řízení paralelní) řízení, které by se nějak „zvlášť“
zahajovalo a ukončovalo.
Uložení
pořádkové pokuty (tedy postih pořádkového deliktu) je dále
závislé na správním uvážení správního orgánu, tj. uložení
pořádkové pokuty je fakultativní. Jakkoliv může být pro
správní orgán zavádějící, pokud je pokuta případně zrušena
a věc mu je vrácena „k novému projednání“ (jako zde krajským
soudem, výjimkou to ale není ani na úrovni správních orgánů),
neznamená to, že tím správnímu orgánu vzniká povinnost znovu
pořádkovou pokutu uložit, s ohledem na fakultativnost tohoto
úkonu. Tím spíše to platí v situaci, kdy je pokuta zrušena z
důvodu, že neměla být vůbec uložena, nebo pokud „hlavní“
řízení mezitím skončilo (pokuta by už neměla zajišťovací
funkci) nebo z jiného důvodu pominuly důvody k uložení pořádkové
pokuty. Částečně lze užít i přirovnání k uložení blokové
pokuty – pokud by tato byla v přezkumném řízení zrušena z
důvodu, že vůbec neměla být uložena, také postrádá smysl
znovu „ve věci blokové pokuty“ rozhodnout.
Soud
přesto trval na tom, aby správní orgán (o pořádkovém deliktu)
nějak rozhodl. Jediným způsobem, jak by správní orgán mohl
rozhodnout, by však bylo opakované uložení pořádkové pokuty,
byť byla zrušena (zřejmě z důvodu neopodstatněnosti), což je
ovšem absurdní. „Řízení“ se zahajuje i končí právě
uložením pokuty, jiné vyústění toto „řízení“ mít
nemůže. „Řízení“ o pořádkovém deliktu nezná nějaké
formalizované zahajování, poučování o procesních právech,
seznamování s podklady a vícero variant výstupu takového
„řízení“ (vedle rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty
např. nějakou formu zastavení „řízení“). Správní orgán
zkrátka pořádkovou pokutu buď uloží, nebo neuloží, veškeré
své úvahy činí „najednou“ a učiní-li závěr o spáchání
pořádkového deliktu a potřebě jej postihnout, přímo vydá
rozhodnutí. Pokud nikoliv, nekoná ničeho.
Pro
úplnost dodejme, že NSS ve svém rozsudku ze dne 31.7.2008, č.j. 8
Afs 40/2007 – 49, uvádí, že: „...ukládání pořádkových
pokut se neděje a nemůže dít v nějakém vlastním
pseudosamostatném řízení (ať virtuálním nebo skutečném),
které by muselo být zahajováno a které by pokračovalo ve
stejných procesních formách jako řízení ve věci hlavní.
(...)“ Že účelem ukládání pořádkové pokuty není vést
„řízení v řízení“, vyplývá i z rozsudku NSS ze dne
27.3.2013,
č.j. 8 As 16/2012 – 52, v němž
je na výše citovaný rozsudek odkazováno (posledně uvedeným
rozhodnutím NSS byl zároveň shora zmíněný rozsudek krajského
soudu o zrušení pořádkové pokuty zrušen). Nevede-li se tedy
„řízení v řízení“, není nejen co zahajovat, ale ani
v čem pokračovat či co ukončovat – je-li pořádková
pokuta zrušením ze strany nadřízeného orgánu či soudu
odstraněna, tedy bez náhrady sprovozena ze světa.
S
poukazem na fakultativnost uložení pořádkové pokuty, které
podléhá správnímu uvážení, je dále třeba upozornit, že soud
nemůže nahrazovat správní uvážení správního orgánu. Může
sice posoudit, zda jednou již užité správní uvážení
nevybočilo ze zákonných mezí, nemůže však správní uvážení
sám nahradit, a – jako zde – v důsledku přikázat správnímu
orgánu, aby znovu rozhodl o pořádkovém deliktu (tj. znovu uložil
pořádkovou pokutu – jiná možnost není), jakkoliv si to jistě
nepřál ani účastník řízení a zřejmě ani soud).
NSS
tedy dle názoru autora pochybil, pokud výše uvedená specifika
„řízení“ o uložení pořádkové pokuty nevzal v potaz, a v
podstatě bez jakékoliv polemiky s kasační argumentací potvrdil
závěr, že správní orgán je povinen ve věci pořádkové
pokuty, přesněji ve věci pořádkového deliktu, (znovu)
rozhodnout.
16.
Trvající ublížení na cti - rozsudek NSS ze dne 23.1.2013, č.j.
6
As 57/2012 – 28:
V
dané věci bylo předmětem řízení rozhodnutí o (návrhovém)
přestupku ublížení na cti dle § 49 odst. 1 písm. a) PřesZ,
jehož se měl pachatel dopustit krom jiného tím, že na svých
webových stránkách publikoval mj. urážlivé invektivy na adresu
jednoho úředníka krajského úřadu (lokálně proslulého tím,
že prostřednictvím svého občanského sdružení ve volném čase
obstrukčně zdržoval a komplikoval různá stavební řízení a
kverulačními podáními šikanoval obecní úřad v místě
bydliště). V prvním stupni byl obviněný z přestupku uznán
vinným ze spáchání šesti komplexních jednání urážlivého
charakteru, v odvolacím řízení však bylo rozhodnutí zrušeno a
dílem bylo řízení zastaveno pro zánik odpovědnosti za přestupek
a dílem byla věc vrácena k novému projednání. S tím se
navrhovatel nehodlal smířit a podal žalobu ke správnímu soudu.
Krajský soud dovodil aktivní legitimaci navrhovatele k podání
žaloby dle § 65 odst. 1 s.ř.s., žalobě vyhověl a napadené
rozhodnutí v plném rozsahu zrušil. Některé ze skutků zároveň
posoudil jako trvající přestupek (pachatel stále udržoval
vyvěšením urážlivých sdělení na webových stránkách, které
měl pod svou kontrolou, protiprávní stav – dle krajského soudu
z tohoto důvodu nepočala běžet prekluzívní lhůta pro zánik
odpovědnosti za přestupek).
Proti
rozhodnutí krajského soudu podal žalovaný kasační stížnost,
jíž NSS vyhověl. Předem je třeba říci, že NSS správně
rozpoznal, že navrhovatel nemohl být legitimován k podání žaloby
dle § 65 odst. 1 s.ř.s., neboť rozhodnutím o přestupku nemohl
být dotčen na svých právech (žádná práva se mu nezakládají,
nemění ani neruší, nemá též nárok na vydání rozhodnutí, že
někdo jiný je vinen přestupkem). Legitimován mohl být nanejvýš
dle § 65 odst. 2 s.ř.s. z důvodu porušení procesních práv,
která jediná mu jako navrhovateli v řízení o přestupku
příslušela.
NSS
se však zároveň vymezil i proti závěru, že by ublížení na
cti mohlo být trvajícím přestupkem. Lze poznamenat, že závěr
krajského soudu, že nemohlo dojít k zániku odpovědnosti za
přestupek z důvodu trvajícího protiprávního stavu udržovaného
obviněným, je také sporný. Zahájením řízení o přestupku
(resp. časovým vymezením skutku v návrhu na projednání
přestupku, jímž se řízení zahajuje), byl skutek časově
ohraničen a protiprávní jednání pokračující (trvající) po
zahájení řízení (resp. následující intervalu vymezenému v
návrhu) už by bylo novým skutkem (viz též rozsudek NSS ze dne
18.7.2012, č.j. 9 As 25/2012 – 32). Byť v případě podání
dalšího návrhu na projednání téhož trvajícího skutku by se
zřejmě jednání posuzovala jako jeden celek, došlo by k vymezení
nové hranice pro eventuálně „nově“ páchaný trvající
přestupek a rovněž k odpovídajícímu posunutí lhůty pro zánik
odpovědnosti za přestupek.
NSS
však šel „na věc“ jinak a „rozseknul“ ji vcelku elegantně
(ukončil trápení všech dotčených subjektů), dle mého názoru
ovšem nesprávně. NSS vyložil ustanovení § 49 odst. 1 písm. a)
PřesZ („přestupku se dopustí ten, kdo jinému ublíží na
cti tím, že ho urazí nebo vydá v posměch“) tak, že dle
něj trvajícím přestupkem (nikdy) být nemůže. To NSS dovozuje
jednak z dokonavého vidu slovesa („ublíží“, „urazí“,
„vydá“) užitého ve formulaci § 49 odst. 1 písm. a) PřesZ, a
jednak ze závěru, že smyslem cit. ustanovení je dle NSS
postihnout jen narušení občanského soužití, nikoliv už
udržování tohoto protiprávního stavu. Trvajícím přestupkem
prý může být jen přestupek, jehož zákonným znakem je
udržování protiprávního stavu; zde NSS používá příměr
k přečinu krádeže, která je dokonána zmocněním se věci,
nikoliv ukončením protiprávního stavu spočívajícího v držení
odcizené věci pachatelem.
Jde-li
o gramatický výklad, domnívám se, že nemůže být jediným
hlediskem. Zákon o přestupcích používá dokonavý vid i při
formulaci jiných skutkových podstat, aniž by ale dle mého názoru
bylo vyloučeno, že se může jednat o trvající přestupek.
Přestupku se tak např. dle § 47 odst. 1 písm. b) PřesZ dopustí
ten, kdo poruší noční klid – bylo by ovšem absurdní
považovat za přestupek jen prvotní akt porušení nočního klidu
(pachatel např. v okně pustí v noci sousedům oblíbenou metalovou
kapelu), nikoliv už udržování rušení nočního klidu, třeba i
po řadu hodin, dní či měsíců. Podobně dle § 49 odst. 1 písm.
c) PřesZ se přestupku dopustí ten, kdo úmyslně naruší
občanské soužití (mj.) schválnostmi. Pokud by např. pachatel v
pomstě svedl močůvku ze svého pozemku do zahradní pergoly
souseda, jen velmi obtížně by se postiženému vysvětlovalo, že
sankcionovat lze jen akt svedení močůvky, nikoliv už
přetrvávající a pachatelem (jakkoliv už jen nekonáním)
udržovaný stav vtékání fekálií na pozemek. Z důvodu, že vid
slovesa v cit. ustanovení PřesZ je dokonavý.
Jde-li
o logický výklad, nedomnívám se, že lze vycházet jen z
formulace skutkové podstaty přestupku, resp. z posouzení, zda je
zákonným znakem přestupku výslovně i udržování protiprávního
stavu. Zde vycházím ze závěru, že: „Trvajícím (...)
správním deliktem je takový správní delikt, jímž pachatel
vyvolá protiprávní stav, který posléze udržuje, popřípadě
jímž udržuje protiprávní stav, aniž jej vyvolal. Jednání,
jímž pachatel udržuje protiprávní stav, závadný z hlediska
správního práva, tvoří jeden skutek a jeden správní delikt až
do okamžiku ukončení deliktního jednání, tj. až do okamžiku
odstranění protiprávního stavu.“ – viz rozsudek NSS ze
dne 22. 2. 2005, čj. 5 A 164/2002-44 (č. 832/2006 Sb. NSS). Trvá-li
tedy v důsledku zavinění pachatele protiprávní stav (způsobující
škodlivý následek), trvá dle mého názoru i přestupek. Příměr
ke krádeži nepovažuji za přiléhavý – protiprávní stav dle
mého nelze ztotožňovat s následkem. Pachatel trvajícího
přestupku svým zaviněným konáním či nekonáním udržuje
protiprávní stav, a ten (jako aktivní činitel) následek působí
(na stejnou nebo delší dobu než trvá působení protiprávního
stavu).
V
posuzované věci se tedy domnívám, že není zcela udržitelný
pohled, který (s)páchání přestupku váže jen na prvotní
vystavení urážek na osobních stránkách pachatele, nikoliv už
na udržování tohoto stavu. Znamenalo by to, že za urážku
zaplatím pokutu, ale „plody své práce“ na internetu mohu
nerušeně užívat dál, ačkoliv se ublížení na cti každým
dalším dnem prohlubuje a s difamací se seznamují další a další
čtenáři. Postižený je ovšem bezmocný, neboť jednou už jsem
pokutu zaplatil, a další postih za udržování protiprávního
stavu mi tak nehrozí (s výjimkou obrany cestou práva občanského).
Takový výklad pak stěží přispívá k cíli zajistit, aby nebylo
rušeno občanské soužití (srovnej § 1 PřesZ in fine).
NSS
tak sice ukončil jeden komplikovaný spor, kde nebylo úplně
jednoduché určit, na čí straně je pravda a právo, ovšem
způsobem dle mého názoru nesprávným a do budoucna neudržitelným,
s ohledem na zájem na efektivní ochraně obětí přestupků a
postihu společensky škodlivých jednání.
(Téměř shodný text je zveřejněn pod názvem "Sporné přestupkové judikáty NSS" na blogu Jiné právo i s komentáři zde.)
Žádné komentáře:
Okomentovat