Sporné přestupkové judikáty Nejvyššího správního soudu VII.

 

V návaznosti na předchozí VI. díl Sporných přestupkových judikátů NSS pokračuji druhou dvojí diskutabilních rozsudků. První rozhodnutí (sub 15.) se týká situace, kdy je správní orgán nucen soudem znovu rozhodnout o pořádkovém deliktu účastníka řízení, i kdyby už pořádkovou pokutu znovu uložit nechtěl. Druhý rozsudek (sub 16.) se zabývá mj. otázkou, zda ublížení na cti může být trvajícím přestupkem.

15. Nucení k rozhodnutí o pořádkovém deliktu – rozsudek NSS ze dne 24.1.2013, č.j. 6 Ans 13/2012 – 36:

V dané věci správní orgán prvního stupně uložil účastnici řízení o dopravním přestupku pořádkovou pokutu dle § 62 odst. 2 s.ř. za hrubě urážlivé podání, odvolací správní orgán toto rozhodnutí potvrdil, krajský soud je však zrušil (proti tomuto rozsudku podal žalovaný kasační stížnost, o níž k datu projednávání níže uvedené věci nebylo ještě rozhodnuto). Následně účastnice podala žalobu na nečinnost a domáhala se vydání rozhodnutí v „řízení“ o uložení pořádkové pokuty, které krajský soud vyhověl, když uložil správnímu orgánu v řízení o uložení pořádkové pokuty povinnost rozhodnout. Žalovaný správní orgán podal podrobně odůvodněnou kasační stížnost (viz cit. rozsudek), v níž mj. poukazoval na to, že stran pořádkové pokuty (po jejím zrušení) žádné řízení neběží a není tedy o čem rozhodovat. NSS kasační stížnosti nevyhověl a ztotožnil se s krajským soudem.

NSS většinu prostoru věnoval zdůvodňování nutnosti rozhodnout v intencích rozsudku krajského soudu i v případě pozdějších odlišných rozhodnutí NSS (a případných problémů vyplývajících z vršení protichůdných rozhodnutí správního orgánu). Argumentaci týkající se nelogičnosti povinnosti znovu rozhodnout o pořádkové pokutě se naopak nevěnoval vůbec, a pouze odkázal na údajně výstižné a vyčerpávající odůvodnění rozsudku krajského soudu. NSS zcela opominul, že rozhodnutí krajského soudu je nesprávné a rozporné s charakterem rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty.

Je třeba upozornit, že uložení pořádkové pokuty je prvním úkonem správního orgánu, jde-li o postih pořádkového deliktu, jímž se „řízení“ i končí (není-li podáno odvolání). O uložení pořádkové pokuty se nevede žádné zvláštní (k „hlavnímu“ řízení paralelní) řízení, které by se nějak „zvlášť“ zahajovalo a ukončovalo.

Uložení pořádkové pokuty (tedy postih pořádkového deliktu) je dále závislé na správním uvážení správního orgánu, tj. uložení pořádkové pokuty je fakultativní. Jakkoliv může být pro správní orgán zavádějící, pokud je pokuta případně zrušena a věc mu je vrácena „k novému projednání“ (jako zde krajským soudem, výjimkou to ale není ani na úrovni správních orgánů), neznamená to, že tím správnímu orgánu vzniká povinnost znovu pořádkovou pokutu uložit, s ohledem na fakultativnost tohoto úkonu. Tím spíše to platí v situaci, kdy je pokuta zrušena z důvodu, že neměla být vůbec uložena, nebo pokud „hlavní“ řízení mezitím skončilo (pokuta by už neměla zajišťovací funkci) nebo z jiného důvodu pominuly důvody k uložení pořádkové pokuty. Částečně lze užít i přirovnání k uložení blokové pokuty – pokud by tato byla v přezkumném řízení zrušena z důvodu, že vůbec neměla být uložena, také postrádá smysl znovu „ve věci blokové pokuty“ rozhodnout.

Soud přesto trval na tom, aby správní orgán (o pořádkovém deliktu) nějak rozhodl. Jediným způsobem, jak by správní orgán mohl rozhodnout, by však bylo opakované uložení pořádkové pokuty, byť byla zrušena (zřejmě z důvodu neopodstatněnosti), což je ovšem absurdní. „Řízení“ se zahajuje i končí právě uložením pokuty, jiné vyústění toto „řízení“ mít nemůže. „Řízení“ o pořádkovém deliktu nezná nějaké formalizované zahajování, poučování o procesních právech, seznamování s podklady a vícero variant výstupu takového „řízení“ (vedle rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty např. nějakou formu zastavení „řízení“). Správní orgán zkrátka pořádkovou pokutu buď uloží, nebo neuloží, veškeré své úvahy činí „najednou“ a učiní-li závěr o spáchání pořádkového deliktu a potřebě jej postihnout, přímo vydá rozhodnutí. Pokud nikoliv, nekoná ničeho.

Pro úplnost dodejme, že NSS ve svém rozsudku ze dne 31.7.2008, č.j. 8 Afs 40/2007 – 49, uvádí, že: „...ukládání pořádkových pokut se neděje a nemůže dít v nějakém vlastním pseudosamostatném řízení (ať virtuálním nebo skutečném), které by muselo být zahajováno a které by pokračovalo ve stejných procesních formách jako řízení ve věci hlavní. (...)“ Že účelem ukládání pořádkové pokuty není vést „řízení v řízení“, vyplývá i z rozsudku NSS ze dne 27.3.2013, č.j. 8 As 16/2012 – 52, v němž je na výše citovaný rozsudek odkazováno (posledně uvedeným rozhodnutím NSS byl zároveň shora zmíněný rozsudek krajského soudu o zrušení pořádkové pokuty zrušen). Nevede-li se tedy „řízení v řízení“, není nejen co zahajovat, ale ani v čem pokračovat či co ukončovat – je-li pořádková pokuta zrušením ze strany nadřízeného orgánu či soudu odstraněna, tedy bez náhrady sprovozena ze světa.

S poukazem na fakultativnost uložení pořádkové pokuty, které podléhá správnímu uvážení, je dále třeba upozornit, že soud nemůže nahrazovat správní uvážení správního orgánu. Může sice posoudit, zda jednou již užité správní uvážení nevybočilo ze zákonných mezí, nemůže však správní uvážení sám nahradit, a – jako zde – v důsledku přikázat správnímu orgánu, aby znovu rozhodl o pořádkovém deliktu (tj. znovu uložil pořádkovou pokutu – jiná možnost není), jakkoliv si to jistě nepřál ani účastník řízení a zřejmě ani soud).

NSS tedy dle názoru autora pochybil, pokud výše uvedená specifika „řízení“ o uložení pořádkové pokuty nevzal v potaz, a v podstatě bez jakékoliv polemiky s kasační argumentací potvrdil závěr, že správní orgán je povinen ve věci pořádkové pokuty, přesněji ve věci pořádkového deliktu, (znovu) rozhodnout.

16. Trvající ublížení na cti - rozsudek NSS ze dne 23.1.2013, č.j. 6 As 57/2012 – 28:

V dané věci bylo předmětem řízení rozhodnutí o (návrhovém) přestupku ublížení na cti dle § 49 odst. 1 písm. a) PřesZ, jehož se měl pachatel dopustit krom jiného tím, že na svých webových stránkách publikoval mj. urážlivé invektivy na adresu jednoho úředníka krajského úřadu (lokálně proslulého tím, že prostřednictvím svého občanského sdružení ve volném čase obstrukčně zdržoval a komplikoval různá stavební řízení a kverulačními podáními šikanoval obecní úřad v místě bydliště). V prvním stupni byl obviněný z přestupku uznán vinným ze spáchání šesti komplexních jednání urážlivého charakteru, v odvolacím řízení však bylo rozhodnutí zrušeno a dílem bylo řízení zastaveno pro zánik odpovědnosti za přestupek a dílem byla věc vrácena k novému projednání. S tím se navrhovatel nehodlal smířit a podal žalobu ke správnímu soudu. Krajský soud dovodil aktivní legitimaci navrhovatele k podání žaloby dle § 65 odst. 1 s.ř.s., žalobě vyhověl a napadené rozhodnutí v plném rozsahu zrušil. Některé ze skutků zároveň posoudil jako trvající přestupek (pachatel stále udržoval vyvěšením urážlivých sdělení na webových stránkách, které měl pod svou kontrolou, protiprávní stav – dle krajského soudu z tohoto důvodu nepočala běžet prekluzívní lhůta pro zánik odpovědnosti za přestupek).

Proti rozhodnutí krajského soudu podal žalovaný kasační stížnost, jíž NSS vyhověl. Předem je třeba říci, že NSS správně rozpoznal, že navrhovatel nemohl být legitimován k podání žaloby dle § 65 odst. 1 s.ř.s., neboť rozhodnutím o přestupku nemohl být dotčen na svých právech (žádná práva se mu nezakládají, nemění ani neruší, nemá též nárok na vydání rozhodnutí, že někdo jiný je vinen přestupkem). Legitimován mohl být nanejvýš dle § 65 odst. 2 s.ř.s. z důvodu porušení procesních práv, která jediná mu jako navrhovateli v řízení o přestupku příslušela.

NSS se však zároveň vymezil i proti závěru, že by ublížení na cti mohlo být trvajícím přestupkem. Lze poznamenat, že závěr krajského soudu, že nemohlo dojít k zániku odpovědnosti za přestupek z důvodu trvajícího protiprávního stavu udržovaného obviněným, je také sporný. Zahájením řízení o přestupku (resp. časovým vymezením skutku v návrhu na projednání přestupku, jímž se řízení zahajuje), byl skutek časově ohraničen a protiprávní jednání pokračující (trvající) po zahájení řízení (resp. následující intervalu vymezenému v návrhu) už by bylo novým skutkem (viz též rozsudek NSS ze dne 18.7.2012, č.j. 9 As 25/2012 – 32). Byť v případě podání dalšího návrhu na projednání téhož trvajícího skutku by se zřejmě jednání posuzovala jako jeden celek, došlo by k vymezení nové hranice pro eventuálně „nově“ páchaný trvající přestupek a rovněž k odpovídajícímu posunutí lhůty pro zánik odpovědnosti za přestupek.

NSS však šel „na věc“ jinak a „rozseknul“ ji vcelku elegantně (ukončil trápení všech dotčených subjektů), dle mého názoru ovšem nesprávně. NSS vyložil ustanovení § 49 odst. 1 písm. a) PřesZ („přestupku se dopustí ten, kdo jinému ublíží na cti tím, že ho urazí nebo vydá v posměch“) tak, že dle něj trvajícím přestupkem (nikdy) být nemůže. To NSS dovozuje jednak z dokonavého vidu slovesa („ublíží“, „urazí“, „vydá“) užitého ve formulaci § 49 odst. 1 písm. a) PřesZ, a jednak ze závěru, že smyslem cit. ustanovení je dle NSS postihnout jen narušení občanského soužití, nikoliv už udržování tohoto protiprávního stavu. Trvajícím přestupkem prý může být jen přestupek, jehož zákonným znakem je udržování protiprávního stavu; zde NSS používá příměr k přečinu krádeže, která je dokonána zmocněním se věci, nikoliv ukončením protiprávního stavu spočívajícího v držení odcizené věci pachatelem.

Jde-li o gramatický výklad, domnívám se, že nemůže být jediným hlediskem. Zákon o přestupcích používá dokonavý vid i při formulaci jiných skutkových podstat, aniž by ale dle mého názoru bylo vyloučeno, že se může jednat o trvající přestupek. Přestupku se tak např. dle § 47 odst. 1 písm. b) PřesZ dopustí ten, kdo poruší noční klid – bylo by ovšem absurdní považovat za přestupek jen prvotní akt porušení nočního klidu (pachatel např. v okně pustí v noci sousedům oblíbenou metalovou kapelu), nikoliv už udržování rušení nočního klidu, třeba i po řadu hodin, dní či měsíců. Podobně dle § 49 odst. 1 písm. c) PřesZ se přestupku dopustí ten, kdo úmyslně naruší občanské soužití (mj.) schválnostmi. Pokud by např. pachatel v pomstě svedl močůvku ze svého pozemku do zahradní pergoly souseda, jen velmi obtížně by se postiženému vysvětlovalo, že sankcionovat lze jen akt svedení močůvky, nikoliv už přetrvávající a pachatelem (jakkoliv už jen nekonáním) udržovaný stav vtékání fekálií na pozemek. Z důvodu, že vid slovesa v cit. ustanovení PřesZ je dokonavý.

Jde-li o logický výklad, nedomnívám se, že lze vycházet jen z formulace skutkové podstaty přestupku, resp. z posouzení, zda je zákonným znakem přestupku výslovně i udržování protiprávního stavu. Zde vycházím ze závěru, že: „Trvajícím (...) správním deliktem je takový správní delikt, jímž pachatel vyvolá protiprávní stav, který posléze udržuje, popřípadě jímž udržuje protiprávní stav, aniž jej vyvolal. Jednání, jímž pachatel udržuje protiprávní stav, závadný z hlediska správního práva, tvoří jeden skutek a jeden správní delikt až do okamžiku ukončení deliktního jednání, tj. až do okamžiku odstranění protiprávního stavu.“ – viz rozsudek NSS ze dne 22. 2. 2005, čj. 5 A 164/2002-44 (č. 832/2006 Sb. NSS). Trvá-li tedy v důsledku zavinění pachatele protiprávní stav (způsobující škodlivý následek), trvá dle mého názoru i přestupek. Příměr ke krádeži nepovažuji za přiléhavý – protiprávní stav dle mého nelze ztotožňovat s následkem. Pachatel trvajícího přestupku svým zaviněným konáním či nekonáním udržuje protiprávní stav, a ten (jako aktivní činitel) následek působí (na stejnou nebo delší dobu než trvá působení protiprávního stavu).

V posuzované věci se tedy domnívám, že není zcela udržitelný pohled, který (s)páchání přestupku váže jen na prvotní vystavení urážek na osobních stránkách pachatele, nikoliv už na udržování tohoto stavu. Znamenalo by to, že za urážku zaplatím pokutu, ale „plody své práce“ na internetu mohu nerušeně užívat dál, ačkoliv se ublížení na cti každým dalším dnem prohlubuje a s difamací se seznamují další a další čtenáři. Postižený je ovšem bezmocný, neboť jednou už jsem pokutu zaplatil, a další postih za udržování protiprávního stavu mi tak nehrozí (s výjimkou obrany cestou práva občanského). Takový výklad pak stěží přispívá k cíli zajistit, aby nebylo rušeno občanské soužití (srovnej § 1 PřesZ in fine).

NSS tak sice ukončil jeden komplikovaný spor, kde nebylo úplně jednoduché určit, na čí straně je pravda a právo, ovšem způsobem dle mého názoru nesprávným a do budoucna neudržitelným, s ohledem na zájem na efektivní ochraně obětí přestupků a postihu společensky škodlivých jednání.

  
(Téměř shodný text je zveřejněn pod názvem "Sporné přestupkové judikáty NSS" na blogu Jiné právo i s komentáři zde.)
   

Sporné přestupkové judikáty Nejvyššího správního soudu VI.

Po delší době se opět dovoluji ozvat s „občasníkem“ sporných přestupkových judikátů Nejvyššího správního soudu. První rozhodnutí (sub 13.) se týká otázky, zda někdo může v tomtéž řízení vystupovat (vypovídat) jednou jako svědek, a jindy zase jako poškozený (tedy účastník řízení). Druhý rozsudek (sub 14.) se týká otázky, kdy dochází k přetržení pokračování pokračujícího přestupku, resp. od kterého okamžiku se už jedná o přestupek nový.

13. Výpověď osoby jako svědka či poškozeného – rozsudek NSS ze dne 10.5.2012, č.j. 3 As 16/2012 – 25:

Judikát se týká přestupku proti občanskému soužití dle § 49 odst. 1 písm. c) PřesZ, spáchaného formou drobného ublížení na zdraví. Osoba postižená přestupkem byla předvolána jako svědek, poté v průběhu jednání prohlásila, že uplatňuje nárok na náhradu škody. Dle narativního shrnutí věci dotyčný vystupoval v řízení jednak jako svědek, a jednak jako poškozený, „s příslušnými procesními právy“. Obviněný v kasační stížnosti namítal mj. nesprávné procesní postavení poškozeného, který měl všechna práva jako poškozený (jichž využíval). NSS se s danou námitkou vypořádal tak, že uvedl, že dotyčný v řízení nejdříve vystupoval jako svědek, poté se přihlásil k postavení poškozeného, které správní orgán uznal, a nadále pak vystupoval ve dvojím postavení, tedy jednak jako svědek, a současně i jako poškozený. Tato diference rolí byla dle zjištění NSS učiněných ve spisu dodržována.

Jakkoliv by to zřejmě nemělo zásadní vliv na rozhodnutí správního orgánu ani na výsledné posouzení věci ze strany NSS, nelze se dle mého názoru ztotožnit se závěrem, že jedna osoba může v tomtéž řízení vystupovat ve „dvojroli“ svědka i poškozeného. Lze reálně připustit situaci, kdy osoba postižená přestupkem nejdříve vystupuje jako svědek, a teprve v průběhu řízení uplatní nárok na náhradu škody, čímž vstoupí do procesního postavení poškozeného (což by však zřejmě mělo být zohledněno při následném posuzování jeho výpovědi, viz přiměřeně níže). Stěží ale může po uplatnění nároku na náhradu škody vystupovat tatáž osoba chvíli jako svědek, a chvíli zase jako poškozený.

Vycházím z toho, že „vyšší bere“, účastnické postavení převažuje a „má navrch“ nad statusem svědka a stane-li se jednou někdo účastníkem řízení, není toto postavení jen přechodné, ale předurčuje jeho postavení pro celé další řízení. Účastník řízení může navrhovat důkazy, má právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, může se odvolat (byť u poškozeného jen ve věci náhrady škody), má právo nahlížet do spisu atd. (oproti svědkovi). A především, na rozdíl od svědka, není povinen vypovídat pravdivě. Přičemž lze stěží posuzovat, kdy dotyčný právě jedná jako účastník, a kdy jako svědek, což by mělo i významné dopady na jeho procesní práva, která se v případě svědka od účastníka řízení významně liší. Domnívám se, že od okamžiku uplatnění nároku na náhradu škody (nerozhodne-li správní orgán dle § 28 odst. 1 s.ř., že daná osoba účastníkem řízení není) se dotčený ocitá v postavení poškozeného ve smyslu § 72 písm. b) PřesZ, a nemůže proto „dle potřeby“ ani chvílemi vypovídat jako svědek. Má-li jednou daná osoba postavení účastníka řízení, nelze ji nutit k podání výpovědi, ani aby vypovídala pravdivě (povinnost vypovídat, až na výjimky stanovené zákonem, a to pravdivě, je v kontradikci s absencí podobných povinností u účastníka řízení). Z toho plyne i částečně odlišný pohled na generální věrohodnost výpovědi dotčené osoby, která musí vypovídat pravdivě pod hrozbou pokuty za nepravdivou svědeckou výpověď (§ 21 odst. 1 písm. g) PřesZ), je-li svědkem, zatímco jako účastník řízení nikoliv. Konečně lze poukázat na § 55 odst. 1 s.ř., dle něhož každý, kdo není účastníkem, je povinen vypovídat jako svědek (…) – tedy buď, a nebo. Z toho lze opačně dovodit, že je-li někdo účastníkem řízení, nemůže už být zároveň svědkem. V jednom řízení by zároveň bylo možno jen stěží rozlišovat, které slovo či věta výpovědi se týká více otázky náhrady škody (tedy spíše pohled poškozeného), a která se zabývá jednáním, které ke vzniku škody vedlo (tedy spíše pohled svědka, zde zároveň i osoby postižené přestupkem), neboť to bude v podstatné části splývat v jedno.

S ohledem na vše výše uvedené se proto domnívám, že NSS neměl přitakat postupu, kdy tatáž osoba byla po uplatnění nároku na náhradu škody v přestupkovém řízení jednou posuzována a vyslýchána v postavení poškozeného (tj. účastníka řízení), a jindy jako svědka, přes přihlášení se této osoby do řízení jako jeho účastník uplatněním nároku na náhrady škody.

14. Přetržení pokračování přestupku – rozsudek NSS ze dne 15.8.2012, č.j. 1 As 49/2012 – 33:

V této věci se měl pachatel dopustit dopravního přestupku (neoprávněné parkování). Městský soud v Praze zjistil, že dotyčný byl zároveň ještě dvakráte stíhán za totožné jednání v samostatných řízeních a dovodil, že o skutku, jako pokračujícím přestupku, mělo být vedeno jedno (společné) řízení. Za mezník, který ukončuje skutek při pokračujícím přestupku, soud považoval doručení příkazu o uložení pokuty, vyšel přitom analogicky z § 12 odst. 11 trestního řádu, podle nějž je takovým mezníkem u pokračujícího trestného činu sdělení obvinění. Pro úplnost dodejme, že 15.3.2009 se pachatel dopustil přestupku, 25.3.2009 byl vydán ve věci příkaz, doručen byl 3.4.2009 (podán odpor, tzn. řízení pokračovalo); 26.3.2009 se pachatel dopustil totožného jednání, za které byl potrestán v samostatném řízení, 31.3.2009 zase, opět bylo vedeno samostatné řízení; dle vyjádření žalobce pak mělo být vedeno celkem 8 samostatných řízení o 8 dílčích přestupkových jednáních, k nimž došlo v časově blízkém krátkém úseku.

Žalovaný brojil krom jiného proti názoru žalobce, že se pachatel dopustil více dílčích útoků jednoho pokračujícího přestupku (chybělo prý postupné uskutečňování jednotného záměru, který by byl dán již při prvním útoku). NSS poukázal na skutečnost, že nebylo vedeno dokazování v tom směru, zda jednání pachatele bylo skutečně vedeno jednotícím záměrem mezi jednotlivými dílčími útoky, aby se jednalo o pokračující delikt, což považoval za podstatnou vadu řízení. Nad rámec právě uvedeného se ale vyjádřil i k otázce, co je mezníkem oddělujícím jeden pokračující přestupek od druhého, tedy k přetržení pokračování pokračujícího přestupku, kdy se s Městským soudem v Praze neztotožnil.

NSS k otázce přetržení pokračování přestupku analogicky odkázal na § 12 odst. 11 trestního řádu, podle něhož „pokračuje-li obviněný v jednání, pro které je stíhán, i po sdělení obvinění, posuzuje se takové jednání od tohoto úkonu jako nový skutek“. Dále NSS konstatoval, že podezřelému z přestupku se nesděluje obviněný, takový institut PřesZ nezná, správní orgán pouze (některým z možných způsobů – blok, příkaz, oznámení o zahájení řízení) zahájí řízení o přestupku, kdy obviněným z přestupku je občan dle § 73 odst. 1 PřesZ od momentu, kdy vůči němu správní orgán učiní první procesní úkon.

Zmíněný úkon však NSS neztotožnil s některou z forem zahájení řízení o přestupku, ale posuzoval jej samostatně ve vztahu k funkci, kterou má sdělení obvinění dle trestního řádu – jím se (uvedena citace z odborné literatury) pachateli dostává „varování ohledně jeho současného i budoucích skutků“. Stejnou funkci pak dle NSS plní jakýkoliv úkon policejního orgánu nebo příslušného správního orgánu, jímž je (slovy NSS) „obviněný“ z daného přestupku zpraven o tom, že je důvodně podezřelý z jeho spáchání. V nynějším případě tak dle NSS došlo k ukončení skutku už v případě, kdy s podezřelým sepsali strážníci Městské policie úřední záznam. Tím se mělo pachateli dostat „varování“, které je zároveň mezníkem ukončujícím daný skutek.

S právě uvedenými závěry se však nelze ztotožnit. V přestupkovém řízení je ekvivalentní sdělení obvinění až zahájení řízení o přestupku, jak ostatně NSS zprvu uvádí, nikoliv jakýkoliv úkon před zahájením řízení. Prvním úkonem dle § 73 odst. 1 PřesZ je třeba rozumět právě úkon, jímž se zahajuje řízení o přestupku, nadpis § 73 ostatně hovoří o obviněném z přestupku, tj. o účastníkovi řízení, nikoliv např. o podezřelém. Se zahájením řízení (v rámci blokového řízení, z výroku příkazu nebo ze sdělení o zahájení řízení, obsahujícího i popis skutku a jeho kvalifikaci) se zároveň obviněný dozvídá, co měl provést a z čeho je viněn, tedy je seznámen s „obviněním“ ve smyslu přestupkového práva.

Argument o „varování“ podezřelého (nikoliv obviněného – tím se dotyčný stává právě až zahájením řízení o přestupku) nelze považovat za příliš vhodný a výstižný. Určitého varování se jistě dostává i podezřelému z trestného činu, s nímž Policie ČR sepíše záznam o podání vysvětlení dle zákona o Policii ČR nebo dle trestního řádu, aniž by mu nutně rovnou sdělovala obvinění. Posuzovat intervenci Městské policie jako moment působící přetržení pokračování přestupku může být i velmi ošidné, nepřesné a nespolehlivé, nelze-li takový úkon (ve vztahu k ostatním dílčím útokům) často dohledat, a intervence orgánu veřejné moci může být i podstatně méně formální (pouhá pohrůžka postihem), kdy takové „varování“ už vůbec nepůjde zpětně doložit či ověřit.

Za podstatnější znak obvinění lze považovat spíše zásadní změnu procesního postavení (doposud jen) podezřelého, který je nejen formalizovaným a standardizovaným způsobem informován o tom, že se měl dopustit určitého skutku a že o tomto činu bude vedeno formalizované řízení, ale vznikají mu v takovém řízení i důležitá procesní práva. Dotyčný je dále seznámen s popisem skutku, který má být protiprávní, i s jeho kvalifikací, a má právo se zákonem stanovenými prostředky proti takovému obvinění (v užším slova smyslu) bránit. Tomuto okamžiku odpovídá právě až zahájení řízení o přestupku. Do té doby je dotyčný nanejvýš podezřelým, žádné řízení proti němu vedeno není, vůči orgánům veřejné moci nemá žádná zvláštní práva, popis i kvalifikace skutku se ještě mohou měnit na základě dalších úkonů činěných před zahájením řízení atd. Úřední záznam obecní policie může být též založen, věc odložena apod. Jinými slovy mezi podezřelým a veřejnou mocí doposud nebyl založen žádný vztah, z něhož by oběma stranám navzájem vyplývaly povinnosti a podezřelému práva.

Domnívám se proto, že NSS moment, kdy dochází k přetržení pokračujícího přestupku, posoudil nesprávně, kdy rozhodným okamžikem pro přetržení pokračování v páchání přestupku je až (oznámení o) zahájení řízení o přestupku (zde doručení příkazu). V této souvislosti lze zároveň odkázat rozsudek NSS ze dne 11.1.2013, č.j. 5 As 138/2012 – 23, který váže přetržení pokračování právě až na zahájení řízení o přestupku (nikoliv tedy na jakýkoliv úkon orgánu veřejné moci, který zahájení řízení předchází) – nebylo-li ve věci zahájeno řízení, nemohlo k přetržení dojít. V obdobné věci trvajícího přestupku NSS také váže počátek nového skutku na oznámení o zahájení řízení o přestupku, viz rozsudek NSS ze dne 15.6.2011, č.j. 9 As 101/2010 – 101.

Pro úplnost dodejme, že pokud PřesZ ukládá povinnost vést o více přestupcích téhož pachatele společné řízení, mělo být vedeno i o přestupcích zde figurujícího účastníka řízení (min. jednou k přetržení došlo). Stejně tak by mělo být vedeno jediné řízení o dílčích útocích pokračujícího přestupku, neboť se jedná o jeden přestupek. V každém případě tedy neměl správní orgán vést 8 samostatných řízení o 8 totožných skutcích téhož pachatele (předpokládám, že přibývaly, aniž ještě bylo pravomocně ukončeno řízení o skutcích předchozích, zde srovnej rozsudek NSS ze dne 18.7.2009, č.j. 1 As 28/2009 – 62). Naopak mělo být vedeno jediné řízení, ať už se to s „přetržením“ mělo jakkoliv – to bohužel z rozsudku NSS nevyplynulo, ten spíše svedl soud první instance na „falešnou stopu“ posuzování přetržení pokračování přestupku, a to ještě s chybnými argumenty.

(Téměř shodný text je zveřejněn pod názvem "Sporné přestupkové judikáty NSS VI." na blogu Jiné právo i s komentáři čtenářů zde.)

Aktualizace:
K prvnímu spornému judikátu se velmi přesvědčivě vyjádřil kolega V. Bíňovec v diskuzi na blogu Jiné právo (viz odkaz výše), kdy (přes výhrady uvedené shora v textu) dovodil možnost dělit procesní postavení poškozeného na základě věci, k níž se poškozený vyjadřuje (jde-li o skutek vnímaný vlastními smysly, jako svědek, a jde-li o škodu - např. dokladuje účtenky, své náklady apod. - jako poškozený). A to především s odkazem na podrobně vyargumentovaný rozsudek NSS ze dne 31.10.2007, č.j. 2 As 46/2006-100, který doporučuji Vaší pozornosti.