pondělí 12. července 2010

Sporné přestupkové judikáty Nejvyššího správního soudu II.

  
3. Společné řízení o více přestupcích téhož pachatele – rozsudek NSS ze dne 18.7.2009, č.j. 1 As 28/2009 – 62:

Společné řízení o více přestupcích téhož pachatele a o přestupku či přestupcích více pachatelů upravuje § 57 ZPř. Podle odstavce 1 jestliže se pachatel dopustil více přestupků, které je příslušný projednávat týž orgán, projednávají se tyto přestupky ve společném řízení. Dle odstavce 2 se společné řízení koná též proti všem pachatelům, jejichž přestupky spolu souvisejí a jsou projednávány týmž orgánem, kdy k urychlení řízení nebo z jiného důležitého důvodu lze v tomto případě věc některého pachatele přestupku vyloučit ze společného řízení.

Z povinnosti vést společné řízení za podmínek daných § 57 odst. 1 ZPř není v textu tohoto ustanovení stanovena žádná výjimka. Lze mít pochybnosti o tom, zda je možno použít institut vyloučení věci ze společného řízení podle správního řádu. [1] Zákon o přestupcích se nám jeví s ohledem na jeho konstrukci v tomto směru jako norma speciální vůči § 140 správního řádu (zejména vůči § 140 odst. 3 správního řádu). Navíc by při použití vyloučení věci ze společného řízení nebyla zřejmě zcela uspokojivě vyřešena otázka uložení sankce[2], když za přestupky projednávané podle § 57 odst. 1 PZ má být uložen trest podle zásady absorpční (§ 12 odst. 2 PZ), ani nákladů řízení (když při vedení společného řízení lze uložit obviněnému, který byl uznán vinným z více přestupků, toliko jedny náklady řízení).

Ani analogie legis s ustanovením § 57 odst. 2 zákona o přestupcích podle našeho názoru není možná nejen z výše uvedených důvodů, ale též proto, že jde o typově odlišné situace. Vyloučením věci jednoho z pachatelů přestupků, které spolu souvisí, nedojde v zásadě k žádnému zhoršení pozice tohoto pachatele, resp. k závažnějším důsledkům pro něj. Tak tomu ovšem není v případě jednoho pachatele více přestupků, který by vyloučením jedné (či více) věcí ze společného řízení ztratil výhodu absorpční zásady při ukládání trestu a povinnosti uhradit pouze jedny náklady řízení o přestupku.

K otázce možné analogie legis s § 23 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád‘), uvádíme, že její užití v daném případě, podle našeho názoru, nepřichází v úvahu. Předně se domníváme, že je sporné, zda je dán pro analogii v popisovaném problému vůbec prostor. Analogie je postupem, který umožňuje vyplňovat mezery v zákonech, v dané věci se ovšem o mezeru v zákoně z našeho pohledu nejedná. I pokud bychom připustili, že je pro analogii legis dán ustanovením § 57 odst. 1 PZ prostor, není možno ji použít, neboť je analogií v neprospěch pachatele. Důvodem je jednak ustanovení § 12 odst. 2 zákona o přestupcích, jednak ustanovení 79 odst. 1 téhož zákona, kdy projednáváním věcí ve více řízeních by bylo nutno obviněnému uznanému vinným z přestupku uložit vícekrát náklady řízení o přestupku. Přestupkové právo přitom nezná možnost ukládání souhrnných trestů.

Pro lepší pochopení právních názorů vážících se k ustanovení § 57 odst. 1 ZPř považujeme za vhodné uvést podrobnější genezi výkladů citovaného ustanovení.

Do konce roku 2004 v teorii i praxi jednoznačně převládal názor, že okamžikem rozhodným pro připojování dalších přestupků spáchaných týmž pachatelem do společného řízení vedeného jedním správním orgánem je vydání, resp. oznámení prvostupňového rozhodnutí (viz např. ještě 10. vydání Přestupkového práva/Komentáře k zákonu o přestupcích od Z. Červeného a V. Šlaufa – vydaného v nakl. Linde Praha a.s., Praha 2003, str. 147 – hovoří jako o relevantním okamžiku o oznámení rozhodnutí; v publikaci Z. Červeného Přestupkové právo, vydané IMS, Praha 2003, se na str. 60 hovoří o nutnosti projednat ve společném řízení přestupky „o nichž dosud nebylo rozhodnuto“).

Na konci roku 2004 se na Ministerstvo vnitra obrátil veřejný ochránce práv ve věci týkající se společného řízení o přestupcích podle § 57 odst. 1 zákona o přestupcích. Konkrétně ombudsman poukazoval na to, že si mu často stěžují poškození, kteří přicházejí o možnost vyřešit svůj nárok na náhradu škody uplatněný v přestupkovém řízení z důvodu prekluze, která nastává díky opakující se deliktní činnosti pachatele. Další přestupky pachatele je nutno (za splnění podmínek uvedených v § 57 odst. 1 ZPř) připojovat do společného řízení, čímž často dochází k zániku odpovědnosti za starší delikty. Pachatele tak paradoxně před postihem a nutností hradit vzniklou škodu v rámci adhezního řízení chrání jeho další/nová deliktní činnost. Tuto situaci považoval veřejný ochránce práv za velmi problematickou.

Tento stav, byť mohl mít samozřejmě dopad i na případné poškozené nebo navrhovatele, byl ale problematičtější zejména z hlediska efektivity, resp. vůbec možnosti některých tzv. chronických delikventů. Ministerstvo vnitra si bylo vědomo problematičnosti dosavadního výkladu, a proto se pokusilo najít ze svízelné situace cestu ven. Nakonec dospělo k závěru, že je na místě přehodnotit dosud zastávaný právní názor. Dopisem ministra vnitra z ledna 2005 adresovaným veřejnému ochránci práv, vyslovilo právní názor, který znamenal změnu dosavadního přístupu k problematice aplikace § 57 odst. 1 ZPř, kdy za relevantní okamžik pro spojení věcí do společného řízení bylo navrženo považovat zahájení řízení (blíže k tomu viz níže). Veřejný ochránce práv shledal změnu stávajícího výkladu opodstatněnou. Stejný postoj zaujaly i všechny krajské úřady zpracovávající přestupkovou agendu v gesci Ministerstva vnitra, čímž došlo (alespoň na tomto úseku) ke změně dosavadní praxe. Postupně se k němu přiklonily i některé komentáře k zákonu o přestupcích (viz např. 13., 14. a 15. vydání Přestupkového práva Z. Červeného a V. Šlaufa, vydalo  Linde Praha a.s. v letech 2006, 2007 a 2008; či H. Kučerová: Dopravní přestupky v praxi, Linde Praha 2006, str. 228).

Rozhodovací praxe soudů se však s tímto názorem neztotožňuje a zastává názor, že správní orgán musí vést společné řízení o všech přestupcích téhož pachatele, o nichž se dozví (a k jejichž řešení je příslušný) do vydání rozhodnutí. Tento názor vyslovil ve svém rozsudku ze dne 26. 2. 2009, č. j. 51 Ca 9/2008 – 22, Krajský soud v Hradci Králové a v návaznosti na něj i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 18.7.2009, č.j. 1 As 28/2009 – 62. Zároveň se však NSS s problémem vedení společného řízení, s dikcí § 57 odst. 1 ZPř i s rizikem prekluze vypořádal tak, že konstatoval, že „samotné porušení § 57 odst. 1 ZPř nelze považovat za takovou vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí správního orgánu“ a podstatné je, pokud správní orgán přiměřeně uplatní zásady ovládající souběh trestných činů (velmi stručně interpretováno).

Názory Nejvyššího správního soudu vyslovené v citovaném rozhodnutí nepostrádají sice určitou logiku a přesvědčivost, přesto si s nimi dovolíme z následujících důvodů polemizovat.

Výchozí otázkou je, zda výklad ustanovení § 57 odst. 1 ZPř musí vést nezbytně k názoru, že je nutno vést společné řízení i o přestupcích, k jejichž spáchání došlo po zahájení řízení o jiném přestupku, ale před vydáním prvoinstančního rozhodnutí.
Dotčené ustanovení zákona o přestupcích nekonkretizuje rozhodný okamžik, k němuž je nutno společné řízení vést. Ačkoli obecně bývá upřednostňován takový výklad, který je pro pachatele nejvýhodnější (což je v daném případě názor NSS vyslovený v citovaném rozhodnutí z roku 2009, případně prvotní názor zastávaný do roku 2005), domníváme se, že výklad zákona nesmí popřít samotný účel a smysl zákona - v daném případě nesmí vést ke znemožnění efektivního postihu pachatelů přestupků. (Zapomínat by se nemělo též na oprávněné zájmy dalších účastníků řízení – poškozeného a navrhovatele).

Pokud bychom se přiklonili k závěru, že i v případě, kdy správní orgán zahájí řízení o jednom přestupku a před vydáním rozhodnutí se pachatel dopustí přestupku nového, je dána povinnost konat společné řízení o těchto přestupcích, můžeme se dostat do situace, kdy by odpovědnost za první přestupek zanikla před vydáním rozhodnutí ve věci. Pachatele by tak od postihu za dříve spáchané delikty nejspolehlivěji ochránilo páchání dalších deliktů; jediné na co by si musel dát pozor, aby šlo o přestupky, k jejichž projednávání je příslušný týž správní orgán.

Zásadním problémem jsou pak při akceptaci názoru, že do společného řízení je nutno spojovat veškeré přestupky pachatele spáchané do vydání prvostupňového rozhodnutí trvající a pokračující přestupky, a to v případech, kdy pachatel od svého protiprávního jednání sám neupustí. V praxi se totiž (shodně jako v právu trestním) traduje, že relevantním okamžikem pro ukončení trvajícího nebo pokračujícího přestupku, v případě, že pachatel od své deliktní činnosti sám neupustí, je zahájení řízení o takovém trvajícím/pokračujícím přestupku. Další deliktní činnost je pak považována za nový skutek/přestupek. Pokud ale budeme akceptovat výše citovaný názor o nutnosti připojovat věci do společného řízení až do vydání rozhodnutí, pak trvající ani pokračující přestupky pachatele, k jejichž projednání je příslušný týž správní orgán, nelze nikdy postihnout, pokud pachatel svého protiprávního jednání nakonec přeci jen nezanechá. Museli bychom totiž do nekonečna připojovat další skutky (a starší by nám prekludovaly), přičemž řízení by vlastně nikdy nemohlo skončit.

Předpokládáme, že nebylo záměrem zákonodárce prostřednictvím ustanovení § 57 odst. 1 ZPř zásadně favorizovat některé tzv. chronické delikventy a znemožňovat jejich postih v rámci přestupkového práva. Domníváme se proto, že okamžikem, který určuje nutnost projednání věci ve společném řízení, by měl být okamžik zahájení řízení. Pokud tedy příslušný správní orgán ví v době, kdy se chystá zahájit řízení o jednom skutku o dalších skutcích téhož pachatele, které vykazují znaky přestupku, musí o nich vést společné řízení (samozřejmě, je-li dána jeho příslušnost i k jejich projednání). Dozví-li se následně, že před zahájením řízení o jednom či více přestupcích téhož pachatele, se pachatel dopustil ještě jiných skutků kvalifikovatelných jako přestupek, k jehož projednání je daný orgán též příslušný, je povinen takový skutek do probíhajícího řízení připojit. Domníváme se, že pokud byl ovšem další skutek spáchán až po zahájení řízení, do řízení by se připojovat neměl.

Takový výklad lze podle našeho názoru opřít jednak o výklad teleologický, jednak gramatický. Argumenty pro teleologický výklad již byly v podstatě naznačeny výše. Smyslem ustanovení § 57 odst. 1 zákona o přestupcích je jen stěží záměr zabránit postihu některých chronických delikventů. V tomto směru dodáváme, že jestliže je pro ukončení trvajících a pokračujících přestupků považován za relevantní okamžik zahájení řízení o nich (hovoříme o případech, kdy pachatel od svého deliktního jednání sám neupustil již předtím), pak je logické považovat týž okamžik za rozhodující pro spojení věcí do společného řízení. Jinak dochází k výše popsané nemožnosti řízení o takových přestupcích vůbec ukončit.

Z procesního hlediska je třeba mít na zřeteli smysl a účel společného řízení. Pokud chceme hovořit o společném řízení v pravém slova smyslu, pak by se alespoň větší část úkonů realizovaných v řízení měla týkat společně všech projednávaných skutků. Při soustavném připojování skutků do řízení vlastně nejde důsledně vzato o společné řízení, ale o jakési kontinuální řízení.

I gramatický výklad ustanovení § 57 odst. 1 zákona o přestupcích námi navrhovaný postup připouští, když toto ustanovení hovoří výslovně o přestupcích, kterých se pachatel „dopustil“. Používá tedy minulého času. Lze mít za to, že jde tedy o přestupky, jichž se dopustil před zahájením společného řízení.

Jak již bylo ale uvedeno výše, sám NSS ve svém citovaném rozhodnutí prolamuje povinnost vést společné řízení, když z tohoto rozhodnutí lze dovodit, že správní orgán mohl s čistým svědomím vést jedno samostatné řízení o jednom přestupku a další řízení o dvou zbylých přestupcích, bez ohledu na § 57 odst. 1 ZPř, pokud by ovšem v rozhodnutí, které bylo vydáno po prvním rozhodnutí o jednom z přestupků téhož pachatele, toto dříve vydané rozhodnutí výslovně zohlednil ve smyslu přihlížení k zásadám absorpce – konkrétně zřejmě pokud by v později vydaném rozhodnutí zmínil rozhodnutí dříve vydané a co se týče sankce tuto neukládal jako by samostatně, ale s přihlédnutím k sankci dříve uložené, kdy sankce později uložená by byla jen jakýmsi navýšením sankce prvně uložené tak, aby jejich součet, de facto tedy celková výše sankce (která by byla uložena v řízení společném), byla stále uložena v limitech § 12 odst. 2 ZPř (tedy v limitech sazby pokuty za přestupek nejpřísněji postižitelný, ze všech přestupků v řízení se sbíhajících). Obdobně by se postupovalo v případě každého dalšího rozhodnutí, které by muselo zohledňovat rozhodnutí dříve vydaná, mělo-li být správně vedeno společné řízení. Jakkoliv správní orgán v limitech § 12 odst. 2 ZPř fakticky rozhodl, uplatnění zásady absorpce (a zohlednění dříve vydaného rozhodnutí) v odůvodnění rozhodnutí nezmínil a dopustil se tak dle NSS nezákonné kumulace, když dle NSS stanovil tresty za sbíhající se přestupky dílčím způsobem, čímž porušil svoji povinnost dovozenou NSS, tedy (výslovně) zohlednit zásadu absorpční.

Za poněkud sporný považujeme též závěr NSS, že § 57 odst. 1 ZPř vlastně není nutno dodržovat a problémy plynoucí z jeho aplikace lze vyřešit šalamounským odkazem na principy trestního práva. Sám Nejvyšší správní soud mj. uvádí, že „je zřejmé, že pro důsledné použití ustanovení trestního zákona o souhrnném trestu (…) chybí dostatečný právní základ, nicméně není důvodu, proč by se uvedené principy nemohly s řádným odůvodněním všech souvislostí a sousledností aplikovat (…)“. Problém vidíme v tom, že nedokonalost zákona o přestupcích, resp. jeho údajná nedostatečnost, je „opravována“ víceméně precedenční normou, kterou lze považovat za opírající se o psané právo jen s velkou tolerancí. Nikdo totiž není schopen určit, do jaké míry mají být principy vyplývající z trestního práva aplikovány v právu přestupkovém (v jakém rozsahu a s jakou konkrétností). Je diskutabilní, zda zrovna pravidla pro ukládání trestů při více deliktech jednoho pachatele jsou jakýmsi principem, který by bylo nutno aplikovat při veškerém veřejnoprávním trestání. Otázkou také je, zda takovým výkladem není narušována zásada zákonnosti (vyjádřená v Ústavě ČR /čl. 2 odst. 3/ a Listině základních práv a svobod /čl. 2 odst. 2/). Naopak, například v přestupkovém právu absorpční zásada pro ukládání trestů platí jen v omezeném rozsahu, a to právě za situací, kdy je vedeno společné řízení podle § 57 odst. 1 ZPř. V případě, že se jeden pachatel dopustí více přestupků, k jejichž projednání ovšem není příslušný týž správní orgán, se absorpční zásada pro ukládání trestů neuplatní. Lpění na zásadě absorpční tím tak postrádá trochu ze své přesvědčivosti a v případě příslušnosti jednoho správního orgánu zas vybízí pachatele k ekonomickému“ závěru, že za jednu sazbu v jednom řízení je výhodné napáchat přestupků co nejvíce. Otázkou též je, zda se lze úplně „povznést“ nad psané právo a řídit se jen „principy“.

Praktický problém souvisí též se vzděláním úředních osob projednávajících přestupky, kdy jen menšina z nich má právnické vzdělání, ostatní mají tzv. zkoušku odborné způsobilosti, jejíž součástí trestní právo jako samostatný obor není. Ale i v případě, že by všichni přestupkáři byli právníky, si nemyslíme, že by závěr NSS bylo možno v předstihu předvídat; rozsudek považujeme spíše za překvapivý.

Nejvyšší správní soud se ve svém rozhodnutí již bohužel nezabýval otázkou nákladů řízení (čímž své rozhodnutí nedomyslel do všech důsledků). Je tedy otázkou, zda stejně jako v později vydaném rozhodnutí nelze ukládat sankci kumulativně, ale lze jen „navyšovat“ sankci dříve uloženou, nelze u sbíhajících se přestupků vyjma prvního rozhodnutí následně ani opakovaně ukládat náklady řízení (takový přístup je asi v logice rozebíraného judikátu). V případě pozdějších rozhodnutí (kde je nutno opět rozhodovat i o nákladech řízení, viz mj. § 77 ZPř in fine) lze nastíněný problém vyřešit upuštěním od povinnosti nahradit náklady řízení dle § 79 odst. 3 ZPř z důvodů zvláštního zřetele hodných, kdy tímto důvodem bude fakt, že náklady už jednou uloženy byly a s ohledem na skutečnost, že správně mělo být vedeno společné řízení, je nelze ukládat ještě podruhé, potřetí, tedy vícekrát.

Výše uvedené ovšem ve svém důsledku může vést k situaci, kdy správní orgán bude projednávat přestupek obviněného, ač již předem ví, že za něj nemůže uložit žádnou sankci ani náhradu nákladů řízení. V podstatě tak povede jen řízení pro řízení.

Pokud ovšem v soudní praxi do budoucna nepřeváží námi zastávaný názor, pak s ohledem na zřejmou neřešitelnost problému prekluze u nejstarších, u jednoho správního orgánu se sbíhajících, přestupků, napadají-li přestupky nové, zmíněný judikát NSS nejspíš představuje jedinou, byť stále spornou, cestu, jak tomuto problému čelit. Na judikát by též bylo možno nejspíš odkazovat tam, kde přestupek téhož pachatele řeší rozdílné odbory (s různě vzdělanými úředníky a s různou složitostí projednávané věci, kde je vedení společného řízení problematické), což byl ostatně i případ řešený NSS.

4. Projednání věci v nepřítomnosti obviněného z přestupku a okamžik vydání rozhodnutí – rozsudek NSS ze dne 4.10.2007, č.j. 4 As 4/2007 – 46:

Dle § 74 odst. 1 ZPř koná správní orgán o přestupku v prvním stupni ústní jednání, přičemž v nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc projednat jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu. „Náležitost“ omluvy či „důležitost“ důvodů nedostavení se k jednání lze posuzovat velmi přísně, jak vyplývá např. z rozsudku NSS ze dne 25.1.2010, č.j. 2 As 8/2009 – 95 („omluvy na neodkladné služební či soukromé záležitosti stěží mohou mít přednost před záležitostmi úředními…“).

Rozsudek NSS ze dne 4.10.2007, č.j. 4 As 4/2007 – 46, nastolil (a částečně rozhodl) otázku, a to otázku nikdy dříve neřešenou, zda v případě projednávání přestupku v nepřítomnosti obviněného z přestupku je nutno zároveň i v den jednání rozhodnout, nebo zda se projednáním přestupku rozumí pouze realizace ústního jednání s tím, že samotný akt vydání rozhodnutí může nastat i později (ať už z důvodu, že správní orgán nemá čas, nebo proto, že třeba ještě po skončení jednání stanovil lhůtu pro seznámení se s podklady rozhodnutí dle 36 odst. 3 správního řádu nebo správní orgán nechce ukvapeně vydávat rozhodnutí předtím, než si znovu pečlivě prostuduje spis).

Ve věci posuzované NSS správní orgán předvolal obviněného z přestupku na ústní jednání dne 19.10.2005, ten se však nedostavil a nechal se omluvit pro nemoc třetí osobou. Správní orgán následně zaslal výzvu k upřesnění důvodů nepřítomnosti, nakonec však neshledal ani náležitost omluvy ani důležitý důvod nepřítomnosti, a dne 26.10.2005 rozhodl ve věci samé. NSS dovodil, že pokud správní orgán rozhodl až 26.10.2005, nikoliv už dne 19.10.2005, měl na den 26.10.2005 obviněného z přestupku znovu předvolat, a pokud tak neučinil, postupoval v rozporu s § 74 odst. 1 ZPř i v rozporu s § 33 odst. 2 (starého) správního řádu (tedy neumožnil seznámit se s podklady pro rozhodnutí).

Nedomníváme se, že je nutno vykládat zákon tak, že projednáním přestupku se v tomto ohledu rozumí i samo rozhodnutí ve věci. Závěr judikátu fakticky nutí správní orgán k tomu, aby v den ústního jednání ihned rozhodl, kdy mu pak nezbude čas na náležité posuzování důkazů, kdy dále nemůže ověřovat např. důležitost důvodu nedostavení se ke správnímu orgánu (tzn. i když obviněného cestou na přestupkovou komisi srazí auto, o čemž se správní orgán dozví třeba až za týden, už v den jednání je nutno učinit závěr o náležitosti omluvy nebo důležitosti důvodu nedostavení se ke správnímu orgánu a rozhodnout) a konečně už v předvolání je zřejmě nutno předem upozornit obviněného z přestupku, že na konci ústního jednání bude mít možnost seznámit se s podklady rozhodnutí (neboť spoléhat na to, že jej vyzve až u jednání – pokud se pak nedostaví – je rizikové, a zvláštním přípisem mu stanovit lhůtu pro seznámení se s podklady rozhodnutí po skončení ústního jednání také nelze, má-li být rozhodnuto ihned). Judikát také neřeší situaci, kdy je ústní jednání rozloženo na několik dní (výslech velkého počtu svědků), kdy zákon nezná žádné „odročování“ jednání, takže každý den se jakoby koná další ústní jednání, na jehož konci by mělo být (v nepřítomnosti obviněného z přestupku) ihned rozhodnuto.

NSS (a předtím krajský soud) se možná inspiroval soudní praxí, kde je vyhlašován rozsudek i se sumarizací odůvodnění na místě, ještě v soudní síni na konci jednání (byť se i tak písemné vyhotovení rozsudku doručuje až ex post). Takový postup však v případě obecních úřadů rozhodně není pravidlem (neexistuje pro něj právní základ) a nemá-li být rozhodnutím míněno písemné vyhotovení rozhodnutí (ústní vyhlášení rozhodnutí dle § 67 odst. 2 ve spojení s § 72 odst. 1 správního řádu není z důvodu nepřítomnosti obviněného z přestupku možné), jehož sepsání však může trvat i řadu hodin, někdy i dní, není zřejmé, co měl NSS „rozhodnutím“ na mysli. U přestupkových komisí by snad bylo možno za „rozhodnutí“ považovat výsledek hlasování zaznamenaný v protokolu o hlasování komise. Rozhoduje-li obecní úřad, resp. úředník, nikdo nehlasuje ani nic nezaznamenává a zápis „rozhodnutí“ (třeba jen výroku, tedy bez patřičných náležitostí a zejména kompletního odůvodnění) do spisu, pro účely vyhovění citovanému judikátu, nemá oporu v zákoně.

Závěry rozhodnutí NSS tak považujeme za sporné a v některých bodech nedomýšlející důsledky, mj. faktické omezení práv obviněného z přestupku, který by jinak zpravidla měl možnost (až do vydání rozhodnutí) ještě po ústním jednání navrhovat důkazy, seznamovat se s podklady apod., čímž mu ale bude „ihned vydaným“ rozhodnutím zabráněno, stejně jako je závěry předmětného judikátu správním orgánům bráněno např. ještě dodatečně poskytnout možnost seznámit se s podklady rozhodnutí, resp. se spisem.

Pro úplnost upozorňujeme na fakticky odlišný judikát, rozsudek NSS ze dne 5.6.2008, č.j. 5 As 34/2007 – 66, který bez jakýchkoliv výhrad popisuje průběh řízení tak, že oba obvinění z přestupku byli předvoláni k ústnímu jednání na den 4.9.2006, na které se však bez omluvy nedostavili (a proto bylo konáno v jejich nepřítomnosti). Zde byli vyslechnuti svědkové. Dne 7. 9. 2006 byla oběma obviněným doručena v souladu s ust. § 36 odst. 3 správního řádu výzva k uplatnění práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí ve lhůtě do 22. 9. 2006, dne 2.10.2006 bylo vydáno rozhodnutí. NSS zde tedy (naštěstí) nijak neřešil hypotézu, že v ústním jednání konaném v nepřítomnosti obviněného (ve smyslu § 74 odst. 1 ZPř) je zároveň v den ústního jednání třeba i rozhodnout, ale bez výtek akceptoval běžnou praxi, která dle našeho názoru i lépe, nebo minimálně dostatečně, zaručuje procesní práva obviněných. Tímto judikátem akceptovaný postup správního orgánu považujeme za vhodnější a práva obviněného z přestupku více ctící. Pro přesnost je však třeba dodat, že zde námitka rozhodnutí mimo den ústního jednání nezazněla.


[1] K možnosti vyloučení věci ze společného řízení viz např. komentář J. Vedrala k postu J. Potměšila Sporné přestupkové judikáty NSS II. – zdroj: http://jinepravo.blogspot.com/2010/06/jan-potmesil-sporne-prestupkove_27.html [citováno dne 4.5.2011].
[2] Řešení této otázky prezentované NSS v jeho rozsudku ze dne 18.7.2009, č.j. 1 As 28/2009-62, považujeme z níže uvedených důvodů za poněkud sporné.
  
(zveřejněno na blogu Jiné právo pod názvem "Sporné přestupkové judikáty NSS II." - text i s navazující diskuzí viz zde. Verze zde vystavená obsahuje rozšíření, resp. doplnění, od spoluautorky JUDr. Jitky Morávkové.)
   

Žádné komentáře:

Okomentovat